Pro svou cestu jsem si vybral pondělí 26. července 2010. Celou sobotu a neděli pršelo a vyhlídky na pondělí nebyly o moc lepší, alespoň pro Moravu odkud jsem vyjížděl. Budík jsem si nastavil na 4,30, ale nezazvonil, tak jsem se probudil až v pět. Pohledem na tmavou oblohu bez sluníčka jsem se ujistil, že předpověď nelhala a je zcela zataženo. Prozatím ale nepršelo, tak jsem se rychle nasnídal, pobral zabalené věci a šel je nandat na motorku. To už ale jemně mrholilo, tak jsem se pro jistotu nabalil do nepromoku a přesně v šest vyrazil. Po prvních pěti minutách cesty bylo jasné, že jsem udělal dobře, že mám nepromok na sobě, ale nebyl jsem si jist, jestli bylo dobře, že jsem vyjel. Nadějí mi byla dobrá zpráva od manželky, že v Rakousku pršet dnes nemá a ranní došlá SMSka od kamaráda z Rovinje prozrazovala, že v Chorvatsku je krásně.

 

Cesta ze Vsetína do Břeclavi byla ve znamení deště střídajícího se s mrholením. Na první čůrací zastávce po ujetých 100 km (cestou jich bylo dost – vibrace dělají divy) jsem zjistil, že mi zatéká nepromokem do bot. Asi jsem návleky na boty špatně zapnul, tak jsem vyměnil ponožky za suché a vyrazil znovu do deště. Déšť mne pronásledoval až na hranice s Rakouskem, takže jsem těch 150 km ujel za děsivé 3 hodiny. Za hranice jakoby mávnul kouzelným proutkem a bylo po dešti, dokonce silnice už osychaly. Mraky nevěstily nic dobrého, tak jsem v nemromoku zůstal až do Vídně. Tak už bylo jasné, že v dálce prosvítá sluníčko a deště se už nemusím bát. První delší zastávka za Vídní odhalila skutečnost, že motorka je jako prase, ale všechny věci suché.

 

Pak už cesta ubíhala příjemně rychle a na dálnicích Rakouska i Slovinska jsem jel stálou rychlostí 115 - 120 km/h (při 8000 - 8500 otáčkách) a při potřebě předjet jsem krátkodobě přidal na 130 - 140 km/h. Motor šlapal jak hodinky, dokonce se delší jízdou více probudil k životu a tak se všema čůracíma, čerpacíma i fotícíma zastávkama jsem těch 795 km urazil  za 14,5 hodiny. Posledních 60 km jsem často fotil a do Chorvatské Rovinje, kde mě čekali známí, jsem dorazil ve 20,30 večer, právě když nad mořem zapadalo slunce. Po cestě jsem byl tak fit, že jsem půlku noci strávil fotografováním noční Rovinje a šel tak spát až v 1,30 druhého dne.

 

Chtěl bych taky zmínit, jak je to s ježděním a parkováním v Chorvatsku. Za prvé můžete motorku bez problémů nechat přes noc na ulici a to beze strachu z krádeže. Můžete jí také postavit v podstatě kamkoliv a policie též toleruje pohyb motorky v místech kam autem vjet nesmíte. Zvýšená ohleduplnost řidičů aut k motorkářům začíná přejetím Českých hranic směrem ven (a tam také po příjezdu většinou končí). Řidiči na jihu (pokud to nejsou Češi) vám vždy včas uhnou, když potřebujete projet zácpou. Pokud nepojedete do Chorvatska na motorce, pak doporučuju jí vzít na vozíku sebou. Mít možnost jezdit po pobřeží i ve vnitrozemí bez omezení auta je opravdová slast. Příště až pojedu s rodinou, tak to určitě udělám.

 

Nazpět jsem se musel vydat v sobotu 31.7. a opět jsem zvolil 6 hodinu ranní. Tentokrát jsem měl před sebou 930 km do Dubé, kde bydlím.  Přejezd Slovinska byl ve znamení hrozivých mraků a silného větru a zvýšené spotřeby (4,8 l/100 km). V Rakousku už bylo pěkně a teplo a tak cesta po dálnici ubíhala pěkně rychle (fotit už taky nebylo co). Klasickou couračku jsem zažil až v Čechám po přejezdu hranic u Znojma. Rozbité silnice, uzávěry a semafory mi z posledních 240 kilometrů udělaly nekonečnou cestu trvající bezmála 4 hodiny. Domů jsem dorazil ještě za světla a v pořádku. Jen v hlavě mi hučelo jak v úle celé dvě hodiny. Co tedy ještě závěrem dodat? Čtvrtlitrová Honda dokázala, že v jednom není problémem s ní ujet za den skoro 1000 km a hravě zvládne i dálnice (až na zadní gumu). Motorka celou dobu šlapala jak hodinky a ani 15 hodinová cesta jí neublížila. Průměrná spotřeba za celou cestu byla 4,2 litru na 100 km a celkem jsem ujel 1725 km.